O práci na venkově. Ke knize Obec naskrz skrz od Michala Romana

Komentář ke knize s podtitulem „Vše, co jste potřebovali o vedení své obce vědět, ale báli jste se zeptat“, která vychází z premisy, že pokud se chceme smysluplně věnovat rekultivaci veřejného prostoru na venkově, musíme nejdřív začít kultivovat smýšlení zastupitelů.

Navzdory tomu, že kniha na první pohled budí dojem kvalitní publikace napsané člověkem se zkušenostmi s obecní samosprávou nebo architektonickou praxí (také byla křtěná v prostoru CAMP), ve skutečnosti jde o nepříliš kvalitní text, který si vydal sám autor (pod trochu zavádějícím názvem vlastního nakladatelství Blank Page – Public Space Architecture), a který v první řadě propaguje činnost své firmy. Publikace se veze na vlně představ o jednoduchých „komunitních“ řešení, a navíc reprodukuje celou řadu stereotypů o venkově. Proto má smysl se na publikaci podívat trochu blíže.

První polovina textu je věnována autorovým životním peripetiím. Ke slíbenému tématu obecní samosprávy a realizací ve veřejném prostoru míří teprve druhá polovina knihy. Na zbylých necelých 80 stranách otevírá hned několik aktuálních témat: odlišnosti města a venkova, občanské participace, veřejného prostoru a kvality života.

Venkov. Co o něm víme?

V první části, symptomaticky při vzpomínání na dětství, kniha rozvíjí stereotypizovanou nostalgii – ideál tvrdého, ale autentického venkova (brzké vstávání bez ohledu na počasí, lidé jsou „zocelení“ prací, lidé si „přirozeně“ pomáhají).

Součástí nostalgie je i pohled, že dříve se lidé „komunitních akcí“ a „participace“ přirozeně účastnili – celá obec mlátila obilí, neustále se někomu oralo pole… jenže tomu zcela chybí historické zasazení do kontextu minulého režimu. To by přitom mohlo osvětlit, proč v současnosti lidé volí spíše autorem kritizované individualizovanější způsoby života (a jak s tím nakládat): například kvůli nárůstu životní úrovně (v minulosti se lidé více dělili, protože jim většinou také nezbývalo nic jiného). A také kvůli tomu, že tehdejší „participace“ měla trochu jiné společenské pozadí a spíše šlo o vpád státu i do veřejné sféry, než že by tehdy veřejná sféra nějak žila.

Dále se kniha snaží vesnici definovat, jde na to ale víceméně skrze srovnávání s městem. Tento pohled dává smysl v souvislosti s tím, že venkovu a životu na vesnicích se oproti městu skutečně doposud věnuje mnohem méně pozornosti. Rozdíly se většinou chápou skrze prostředí (typ zástavby, zelené okolí, velikost sídla a omezené služby), způsob komunikace a soužití (nižší anonymita), nebo „vývojovou“ optikou, ve které je vesnice jen zpožděným a menším městem. Jak si všímá i autor, tento pohled může vést k tomu, že na obce se spíše aplikují řešení, která známe z měst – bez adaptace na jiné kontexty.

Kořenem autorovy nespokojenosti je ale něco jiného: tvrdí, že lidé ve vedení obcí buď něco chtějí, ale neví, jak toho dosáhnout. Nebo ví, ale nechtějí. To je však velmi tvrdá individualizace situace. Jedinou snahou o pochopení je využití „generační“ typologie, které má zřejmě naznačovat, že různé generace vidí svět jinak – používá však zobecněné typologie z amerického kontextu, které jsou v českém prostředí kvůli odlišnému sociohistorickému vývoji zcela nepoužitelné.

Samospráva obce a její kroky (potažmo vesnický kontext obecněji) zůstávají nepochopeny, protože stranou zůstávají místní způsoby života, komunikace, a to, jak zástupci obcí místní situaci vnímají. Místní sociální vztahy. A v neposlední řadě i vztahy vlastnické, kdy celé řadě obcí po masivních restitucích a privatizacích chybí vlastní pozemky na dobrém místě, se kterými by bylo možné snadno nakládat.

Aby se nám lépe žilo – komu?

Cílem obecní samosprávy (i autorových realizací ve veřejném prostoru) má být zlepšení života (nejen) na venkově. To je hodně vágní cíl. Navíc text místy tento záměr zrazuje – například tvrdí, že požadavky na styl a kvalitu života jsou na venkově prakticky identické s městem. Kdo je tedy pro autora vůbec obyvatelem obce? Podívejme se na nápady, které zastupitelům nabízí. Ačkoliv kritizuje „cool“ realizace, které se kopírují z místa na místo bez ohledu na kontext, sám nabízí řešení podobná: taková, která sice zní pro městský způsob života (a pro turisty) přitažlivě, ale jejich plošnější relevance a realizovatelnost na venkově je sporná – například komunitní centra s cukrárnou, sauny, akce slam poetry, zvelebování veřejného prostoru, či dokonce „kus zahrady v centru obce, kde si může znavený turista sednout, utrhnout bez trestu rajče a dostane i sklenici čisté vody“. Pro levnou údržbu a chod zařízení navrhuje zaměstnat místní seniory. Rychlá řešení ve stylu oslavovaného „selského rozumu“ – ale také ignorace vůči současné situaci v řadě obcí, kdy je náročné zajistit personál i zdroje na úpravu stávajících veřejných prostranství, demografické situaci, kulturnímu kapitálu a místním způsobům života.

Co má být lék?

Autor správě pojmenovává, že na vedení obce jsou kladeny velké nároky – být dobrým starostou vyžaduje mix znalostí, zkušeností a schopností z celé řady oblastí. Znalost práva, územního plánování, administrativy, povědomí o dobrých praxích, schopnost komunikovat s obyvateli a orientovat se v situaci, kdy na místních samosprávách leží poměrně velká zodpovědnost, avšak chybí zdroje a systematické a koordinované politiky na úrovni větších regionů či státu.

V tomto kontextu nabízené řešení působí velmi rozpačitě: je jím ideál prostého lidu a zdravého selského rozumu, který opět vychází z bezobsažného nostalgického mixu: „dnešní společnosti chybí jakýsi nadhled, obyčejný přístup člověka ke člověku, schopnost vidět věci i jinak než podle špatně nastavených pravidel, které kdysi vytvořil zase jen člověk a které nakonec drtivé většině paradoxně jen komplikují život.“

Domluvit se?

Kniha usiluje o pozitivní politickou změnu, která by měla vést k celé řadě inovativních (nejen) architektonických realizací. To podle mě vede k otázce, jak spolu vzájemně komunikovat: starostové, odborníci, architekti, obyvatelé, majitelé firem, zástupci neziskového sektoru… jak se vzájemně domluvit a něco společně realizovat.

Autor knihy však k vzájemnému porozumění zrovna nesměřuje: postoje a jednání, které nesouzní s jeho vlastními představami o správnosti popisuje jako „kolektivní negativitu a alibismus“, nebo označuje jednotlivé kroky za subjektivní či „ne zcela uvážené“. Když cokoliv představíme dostatečně povrchně a zjednodušeně a doplníme to odsudkem, vždy to bude vypadat absurdně. K čemu to ale je? K vzájemnému pochopení (a potenciální změně) odsudky a nálepkování nevedou. Představa, že starostům zkritizujeme jejich dosavadní kroky, řekneme jim, že stačí „prostá změna úhlu pohledu“ a oni se začnou chovat „rozumně“ (tedy v souladu s přesvědčením autora knihy) je výsměch. Lidé mají většinou velmi dobré důvody, proč jednají, jak jednají. Cesty ke změně tak musí začít u snah o vzájemné pochopení situace, motivací, a kontextů, ve kterých se nacházíme.

Neznamená to, že by kniha Obec naskrz skrz byla úplně mimo. Některé rady, jako například, jak se zamyslet nad umístěním a podobou laviček, nebo že by se mělo plánovat dlouhodoběji, jsou samozřejmě smysluplné. Finanční a časové investici do pořízení a čtení celé knihy ale přínos zdaleka neodpovídá. A v součtu je skutečnost, že kniha operuje s pojmy komunikace, dialog a porozumění, s tím, že autor na tato témata nabízí obcím semináře za 9.999 kč, jednoduše nehorázná.

Leave a Reply

Your email address will not be published.